Svátek sv. Martina ve 3. třídě
11. 11. 2013
V pátek 8. listopadu 2013 jsme si s dětmi povyprávěli legendu o svatém Martinovi, který je nám připomínám každým rokem vždy 11. listopadu. V tomto podzimním čase, kdy se dny zkracují, tmy přibývá, si můžeme vlastnoručně vyrobit lucerničky, které nám dodají více světla, optimismu a radosti z tvůrčí práce.
Na lucerničky, které jsme vytvářeli my, jsme použili staré skleničky od jogurtů, transparentní papír, lepidlo, šikovné ruce a dobrou náladu. J Jen se podívejte na fotografie, jak se nám práce dařila. Nakonec jsme si vyzkoušeli, jak lucerničky pěkně svítí, a zazpívali jsme si písničku, kterou jsme naši práci zakončili.
Mgr. Renata Czelisová, třídní učitelka 3. třídy
Legenda o sv. Martinovi
Narodil se kolem r. 316 v římské provincii Panonii (dnešní Maďarsko). Jeho otec byl statečný rytíř a sloužil jako velitel římských vojáků. Byl pohan a uctíval boha války Marta. Z narození syna měl velkou radost a věřil, že syn bude také zdatným válečníkem, proto mu dal jméno Martin.
Už v patnácti letech se podle rozhodnutí svého otce stal vojákem. Po otci zdědil Martin odvahu a po matce dobré srdce. Být vojákem znamenalo mnoho strádání a tvrdé boje. Jako vojákovi mu nebylo veselo. Měl sílu a odvahu k boji, jeho srdce však bylo prázdné…
Jednou na podzim, když už začínalo být chladněji, dostali zasloužilí vojáci a důstojníci nové oblečení. Také Martin obdržel velký široký plášť, který měl podšívku z ovčí kůže a byl tak dlouhý, že zakryl i koně. Byl chladný listopadový den a ledový vítr rval poslední suché listy z téměř holých stromů. Když Martin s několika svými druhy vjížděl do města Amiensu, spatřil najednou choulit se u městské brány polonahého promrzlého žebráka. Když ho Martin míjel, zvedl ubožák ruku, zašeptal slova, která hned odvál vítr, a prosebně pohlédl na Martina velkýma očima. Nikdo z jeho druhů si chuďasa nevšímal. Martin, protože u sebe neměl peníze ani nic cenného, čím by mohl bližního v nouzi obdarovat, stáhl svůj plášť, mečem jej rozťal na dvě poloviny, sklonil se hluboko k žebrákovi a jednu mu daroval. Sám si přehodil zbytek pláště přes ramena a ujížděl dál.
Příští noci usnul hlubokým spánkem a slyšel, jak někdo volá jeho jméno. Kolem něj se rozlilo světlo a spatřil dva anděly, jak drží polovinu jeho pláště. Za nimi se objevil obličej žebráka, jasný jako slunce, se zářícíma očima. Ozval se hlas: „Martine, v žebrákovi jsi zahřál mou bídu. Jsem bratrem všech lidí“. Když obraz zmizel, Martinovo srdce prostoupila teplá sluneční záře, která už nikdy nevyhasla.
Pod vlivem tohoto vidění se Martin dal pokřtít, a jakmile k tomu byla příležitost, požádal o propuštění z vojska. Založil mnišskou osadu, v níž vznikl první klášter v Galii. Ačkoliv toužil žít v ústraní do konce svého života, byl věřícími zvolen biskupem města Tours. I ve svém novém úřadě zůstal vzorem chudoby a pokory, žil v malé chatrči, kolem níž vyrostla nová osada mnichů, později známý klášter Marmoutiers. Mniši zde vedli zbožný obyčejný život podle Martinova vzoru. Přicházeli sem nemocní i zoufalí lidé, přestárlí i hříšníci. Pro Martina byli všichni bratry. Protože už neměl plášť ani majetek, bohatě rozdával dary svého srdce a své duše.
Martin se dožil vysokého věku. Nad jeho hrobem v Poitiers vznikl velkolepý chrám, který je dodnes známým poutím místem.
(Převzato z Věnečku – podzim, rok vydání 2002)
